Vánoce u Mercuryho

Tři muži stáli mezi hroby. Trochu nejistě přešlapovali na místě a pod botami jim křupal sníh. Ten vysoký s hustými tmavými kadeřemi měl velice smutné oči. O hlavu nižší blonďák vedle něj občas popotáhl. Hnědovlasý mladík, který držel v ruce kytici žlutých frézií, nedokázal zadržet slzy, které mu stékaly po tvářích.

Bylo 24. prosince 1991. První Štědrý den, kterého se Freddie Mercury už nedožil.

John Deacon se sehnul a položil květiny na jeho hrob. Rogerovo vysmrkání se prořízlo zde panující poklidné ticho. Brian se dotkl náhrobního kamene, jakoby jej pohladil.
Potom stiskl svým přátelům povzbudivě ramena a odešel. Roger ho následoval, John ještě pár minut zůstal. Potřeboval víc času. Potřeboval být sám. Začalo sněžit, a to tak hustě jako toho večera...

Velké dveře Garden Lodge se otevřely. Pheobe pozval Johna, který byl od hlavy až po paty pokrytý sněhem, dovnitř. Objali se jako dobří přátelé, kterými také byli, a příchozí mladík odložil dárkovou tašku pod stromek ve vstupní hale, kde už pár dárků bylo.

"Kde je Freddie?" zeptal se.

Peter, kterému tak ale nikdo neříkal, se zazubil.

"V kuchyni. Běž se tam podívat, to musíš vidět."

S povytaženým obočím a téměř třesoucí se zvědavostí, vydal se již bez kabátu a čepice John tam, kam mu bylo řečeno, a ve dveřích do kuchyně se mu po tváři rozlil pobavený úsměv, když pozoroval svého nejlepšího kamaráda, jak vzdychá a rozčiluje se nad talířkem, na jehož obsah on sám nedohlédl.

"Můžu ti pomoct?" Freddie se na něj otočil, na do této chvíle rozčilené tváři úsměv.

"Deacy, zlato!"

Teprve teď si všiml, že jeho hostitel svírá v ruce vykrajovátko ve tvaru ryby a na kuchyňském pultu je sedm talířků s neforemnou hromádkou kočičího krmiva. Ti, kteří pravděpodobně měli být touto luxusní večeří obdarováni, nedočkavě pomňoukávali na zemi. Jediný Oskar se odvážně rozhodl šplhat po šuplících nahoru. Proč by čekal hloupě na zemi, když na stole čeká taková nosu lahodící dobrota?

Johnovi zacukaly koutky, ale to už ho Freddie čapnul za rukáv čerstvě vyžehlené košile a dotáhl ho k lince. Potom vzal marně snažícího se kocoura do náruče a druhou rukou se rozmáchl směrem k talířkům tak, že John jen tak tak uhnul, aby nedostal štědrovečerní facku.

"Musíš s tím něco udělat! Jinak mi to neodpustí!"

"Freddie, jsou to kočky," konstatoval, ale i tak se s úsměvem na rtech snažil, aby všech sedm chlupatých strávníků mělo na talíři co nejhezčí rybičku.

Zatímco se snažil a také si u toho kvalitně zavzdychal netrpělivostí, jeho kamarád ho neustále nevděčně vyrušoval hlasitým smíchem, když ho Oskar kousal do ucha - Fred by přísahal, že láskou, John měl oproti tomu pocit, že spíš hlady, ale rozhodně nehodlal rozvíjet vášnivé výměny názorů. Po nějaké době konečně odložil vykrajovátko a vítězoslavně odstoupil.

"Tadá!" zapěl a nechal toho hlasitého nevděčníka, aby jeho práci náležitě ohodnotil.

Jeho tmavé oči se zatřpytily jako dětem u vánočního stromečku a John si v duchu pomyslel, jak krásné to je. Kdyby se tak nebál následků, dal by mu za ten roztomilý výraz úplně normální pusu. Neudělal to.

Když o pár hodin později seděli všichni na zemi u vánočního stromku, rozdávali si dárky (John dostal zbrusu novou basovku, na kterou Freddie vlastnoručně namaloval portréty členů kapely, což sklidilo všeobecný úspěch) a popíjeli vaječný koňak, pořád ještě tu představu nedokázal vytěsnit z hlavy. Nakonec se rozhodl zbaběle odejít. No, spíš utéct. Dokonce si pro ten úprk vychytal chvíli, kdy jeho nejlepší kamarád nebyl v místnosti.
Nepodařilo se mu utéct nepozorovaně. Dostal se jen na zahradu, když ho chytil za rameno.

"Měli jsme podávat vánoční pudink," řekl Freddie vyčítavě.

Povzdechl si.

"Nezvládnu to," zašeptal John. "Promiň."

"Letos není prošlé mléko. Osobně jsem na to dohlédl."

I přes svoji špatnou náladu Deacy div nevyprskl smíchy. Loni to bylo opravdu fiasko. Pudink chutnal dobře, ale v noci všichni hosté okupovali záchod. Z některých to šlo horem, z jiných spodem, a ze zbytku dokonce oběma směry. Nakonec ale jen zavrtěl hlavou.

"O pudink nejde, Freddie." Sklopil oči k zemi, ale jeho přítel se nedal. Sklonil se, aby do nich viděl.

"Tak o co? Přiznej se, zlato. Jsem dost velkej šílenec na to, abych ustál všechno. Delilah mi samou láskou každé ráno prdí pod nos. Věř mi - na to člověk musí mít obrovskou vnitřní sílu."

Byl tak blízko, že John cítil jeho dech. Voněl sladce po cukroví, kterým se uvnitř ládoval plnými hrstmi. Vyčkával na odpověď. Neměl tušení, jak mu to dělal těžké. Jediným pohledem, jediným úsměvem den co den lámal všechny jeho jistoty. Všechno, čemu věřil o sobě samém, obracel v prach. Nikdy k žádnému muži necítil to, co k němu. Nikdy by si nepomyslel... Nikdy... a přesto. Přesto tu stál, třásl se - aspoň že to mohl hodit na zimu - a myslel jen na jedno jediné. Na to, jaké by to bylo, kdyby... Kdyby se přiblížil ještě trochu víc... Už jen pár centimetrů. Už jen jeden. Neucouvl mu. Neucukl, když ho políbil. Namísto toho se usmál, když pochopil.

"Krásné Vánoce, Johne," zašeptal mu Freddie do rtů.

"Krásné Vánoce, Freddie," zašeptal zlomeným hlasem. Potom se otočil, otřel si oči do rukávu kabátu, a odešel po stopách svých přátel, aby je následoval. Sněhové vločky mezitím zakryly květy tak, že nebyly ani vidět, ale nezáleželo na tom. Byl si jistý, že on o nich ví.