Tvář za zrcadlem - 1. kapitola

Fanfikce na pokračování propojující svět Fantoma Opery se světem Harryho Pottera z pera madam Siny de Sorrow.

Bylo už dávno po setmění, když zachumlaná v plášti bezcílně bloumala po tmavých chodbách. Zvuk jejích kroků se tlumeně odrážel od chladné dlažby, zatímco za okny kvílel vítr a skučela velká sněhová vánice. Jen málokdo ze studentů zůstával přes Vánoční prázdniny v Bradavicích. A tak se cítila ještě víc osaměle, než obvykle. Jediná tvář, kterou tu při svých nočních toulkách zahlédla, byl její odraz v zamrzlých okenicích.

Její oblý obličejík rámovaly dlouhé, kaštanové vlnité vlasy, zpod kterých vykukoval malý nosík a bledá, pomněnková očka plná slz. Ty, které jí stékaly po tváři, dívka nedbale otírala rukávem. Pocit samoty a bezmoci jí svíral srdce. Tolik si přála najít někoho, komu by se mohla svěřit, komu by mohla dát hlavu na rameno, koho by mohla obejmout a odevzdat mu svou plnou důvěru. Chtěla všechno zoufalství vykřičet do světa, ale nedokázala vydat ani hlásek. A tak se dala do běhu, jakoby snad svoje tíživé myšlenky mohla nechat za sebou. Nevnímala, kam běží, nebo jak dlouho. Zastavila se teprve, když jí došel dech. Kolena jí podklesla, ona spadla na zem a naplno se rozbrečela. Když se cítila nejvíc na dně, že už se nedokáže zvednout a jít dál, zašeptala do ticha: "Nedokážu to… Nemůžu jít dál… Ne takhle. Ne sama." Snad to byla slova, která vystihovala její nejniternější přání, nebo možná promluvilo její srdce samotné. S každou vydanou hláskou měla pocit, že z ní odchází její bezmoc a zoufalství. Jakoby jí snad naslouchaly všechny zdi kolem. A v odpověď na její vytoužené přání najednou uslyšela hlasité cvaknutí, jak se na konci chodby otevřely dveře a u vchodu vzplanuly dvě lucerny jasným světlem. Dívka pozvedla oči a rozhlédla se kolem sebe. Vůbec si nebyla jistá, v které části hradu vlastně je. Tyhle dveře nepoznávala. Byly nezvykle velké, jejich dřevo působilo trochu zašle, ale dojem vyrovnávalo krásné zdobené kování a zlatá klika. A tak dívka sebrala síly, otřela si slzy z tváří a vydal se k nim. Opatrně zatlačila do pootevřených dveří, které se s tichým zaskřípěním otevřely naplno a odhalily za sebou velkou, spoře osvětlenou místnost, která vypadala zanedbaně a neudržovaně, jako sklad plný skříní a regálů. Sklad zbytečných věcí, napadlo jí. Už i tenhle hrad mi dává najevo, kam patřím… mezi nepotřebné, zapomenuté harampádí. Rozhlédla se kolem sebe a pak vzala zaprášenou knihu z velké hromady, která ležela vedle ní. Otevřela ji a místo písmen na ní vykoukly fotografie. Byly to fotky malého kluka, od jeho zachumlaného obličeje v zavinovačce, přes záběry na kole kdesi v přírodě, až po fotografie, na kterých rostl jako z vody. Většina fotek byla černobílá, občas rozmazaná a bledlá časem. Dívka si všimla, že stejná zavinovačka, jako byla na fotkách, ležela v hromadě opodál. A taky kočárek, kolo a další věci z fotografií. Začínala mít dojem, jakoby vstoupila do místnosti plné vzpomínek na něčí život. Sotva jí ta myšlenka probleskla hlavou, ozval se ze vzdálenější části místnosti rámus padajících věcí. Dívka se rychle otočila a spatřila hromádku knih, jak se pomalu sesouvá přes celou uličku mezi regály.

"Haló? Je tu někdo?" Zavolala nejistě. Snažila se, aby její hlas zněl pevně, ale moc se jí to nedařilo. Nikdo se však neozval. Jen zpod spadaných knih vyběhla myší rodinka a s pískotem utíkala pryč. Dívka si povzdychla a vydala se k té hromadě. Tohle už nebyly alba, ale knihy. Některé z nich byly plné dětských pohádek, jiné zase vážná filosofická pojednání. Narovnala knihy zpět na hromadu a vydala se dál do místnosti. Regály a skříně tu tvořily téměř labyrint. Když došla za poslední řadu polic, otevřel se před ní temný, neosvětlený prostor místnosti. Chtěla se obrátit a dojít zpátky pro lucernu, kterou by si posvítila, ale zdálo se jí, jakoby se před ní něco zalesklo. A tak si dodala odvahy a vstoupila dál do místnosti. Viděla před sebou velký obloukový rám, snad dřevěný, nebo dokonce zlatý, který byl vysoko nad její hlavou zdobený nečitelným nápisem. Snad ten lesk pocházel z něj. Mohlo to být zrcadlo, stejně jako to mohl být rám velkého obrazu člověka v životní velikosti. Jenže vnitřek rámu byl zahalen do černé tmy. Už se chtěla obrátit a jít pro lucernu, když tu si v domnělém zrcadle všimla pohybu. Rychle se otočila za sebe, ale tam nikdo nebyl. Místnost byla temná, ale i tak měla dojem, jako by si s ní hrály neviditelné stíny. Místo, aby začala panikařit, zavřela oči a zhluka se nadechla a vydechla. No tak! Samota je ti přece tak blízká, že se jí nemusíš bát… ani v té největší temnotě. Věta ji proletěla hlavou a jakoby s pomalým výdechem z ní vyšel i všechen strach. Pak otevřela oči a cítila v sobě vyrovnanost. S odhodláním vykročila do temnoty místnosti před velký rám. Cosi se za ním lesklo, ale nebylo jasné, jestli je to odlesk skla, nebo něčeho za ním. Až nyní si všimla, že část rámu překrýval dlouhý, sametový závěs. Natáhla k němu ruku. Na omak byl velice jemný a skoro lákal k tomu, aby se do něj zabalila a usnula tu. Nenechala se tímhle dojmem zlákat a místo toho jej rychlým pohybem strhla dolů. Látka s tupým žuchnutím spadla na podlahu. A místo něj před ní byl jen prázdný rám, za kterým se cosi lesklo.

Natáhla k rámu pomalu ruku. Skoro jako by se bála, jestli se její ruka setká s chladným povrchem zrcadla, nebo projde bez odporu skrz. Místo toho se ale stalo něco nečekaného. Jak pomalu natahovala ruku před sebe, jakoby se na druhé straně rámu vynořila ruka, která se stejně přibližovala k té její… Téměř očekávala, že se brzy dotkne chladného skla, ale místo toho se její prsty setkaly s jinými. Dříve, než si uvědomila, co se děje, ji cizí ruka z druhé strany rámu rychle chytila za zápěstí a vtáhla dovnitř. Dívka vykřikla překvapením a pak její tělo pohltila temnota na druhé straně rámu.