Tvář za zrcadlem - 4. kapitola
Sinari stála téměř bez dechu a bylo jí jasné, že je vydána na milost i nemilost jen jemu. Viděla hůlku, která míří přímo na její srdce a nedává jí možnost úniku. Vzduch prostupovala napjatá atmosféra a jeho přísný výraz tváře ji nenechal uhnout pohledem. Mohla být nervózní, mohla by myslet jen na útěk… ale místo toho se jejich pohledy dlouze střetly a v tu chvíli našla ta správná slova.
"Protože… mě potřebuješ," pronesla dívka nejistě a tiše. Srdce ji bušilo jako o závod, ale čím déle hleděla do mladíkových očí, tím víc bylo klidnější. Jako by tohle bylo přesně to místo a ta chvíle, kde má teď být. Nadechla se, aby se pohroužila do své duše Havraspára se znalostí z knih a našla víc jistoty: "Nikdo přece nenajde cestu do komnaty nejvyšší potřeby někoho dalšího jen tak. Takových případů je velmi málo a pokud se to vůbec stalo, bylo to nejniternější přání jich obou nebo samotný osud."
"Osud," procedil Tom mezi zuby s největším opovržením.
"Osud," řekla procítěně dívka. Pak se ale vzpamatovala a pokračovala dál: "Dveře téhle místnosti bych nikdy sama nenašla, pokud by to nebylo i tvé přání, ať už vědomé či skryté. Vím, že tomu teď nevěříš. Dej mi šanci a třeba se ukáže, že jsme se my dva měli potkat. Zatím nevím proč, ale přijdu na to. Tebe snad nezajímá, proč se naše cesty protnuly?"
Mladík se ušklíbl. Očividně takhle dívka nebyla první, kdo něco takového před ním přednesl.
"Kamarádů mám dost. Tak proč bych potřeboval tebe?" První slovo pronesl s velkým opovržením, zbytek už spíš jen procedil mezi zuby.
Dívka cítila, jak se jí do tváře žene krev a byla ráda, že v místnosti panovalo přítmí, jinak by se za své červenající tváře musela stydět. Mladík ji dál propaloval pohledem a vypadalo to, že namířenou hůlkou každou chvíli švihne a raději si nechtěla domýšlet, jaké kouzlo by na ni mohl seslat. A tak zkusila zariskovat.
"Nechci být tvá kamarádka, když o to nestojíš. Můžu být něčím mnohem… užitečnějším. Mohu být tvou oddanou služebnicí a stoupenkyní," pronesla a pomalu sklopila hlavu a poklekla před ním na kolena.
Tom pozvedl obočí překvapením nad jejími slovy a gestem, zbytek výrazu jeho tváře ale zůstával pevný. Hlavou mu proběhla myšlenka na to, že přeci není rozdíl mezi kamarády a poskoky, je to jen hra se slovy. Přesto však musel uznat, že tahle dívka má kuráž a zjevné odhodlání, které ve svých zdánlivých přátelích vždy hledal a nikdy jej nenašel. Vždyť si ani nepamatovala jejich minulé setkání a teď najednou nabízí věrnost! Ne že by to neudělalo už tolik Zmijozelských v průběhu jeho let studia na škole… ale studentka Havraspáru a ještě tak náhle… To bylo nezvyklé. Snažil se být na pozoru, nicméně jeho ego mu našeptávalo, aby nad tím jen mávl rukou. Možná je jen jednou z mnoha těch, kteří se poklonili a také těch, kteří se teprve pokloní! Nemohl přece čekat nic víc. I tak se ale nemohl zbavit dojmu, že takhle dívka je mezi všemi ostatními přeci jen něčím výjimečná a že mít ji na své straně pro něj bude výhodou. Ostatně, co by tak mohl ztratit…
"Tak tedy, Sinari, dávám ti šanci dokázat mi, že budeš tou, jakou tvrdíš. Dokaž mi, že máš pravdu a budeš mou přední následovnicí, která je narozdíl od ostatních hodna toho, znát má tajemství, skrývající se v místech největšího utajení," pronesl Tom vyzývavě a sklonil pomalu hůlku. Dívka vypadala, že si po jeho slovech s úlevou oddychla a pomalu k němu vzhlédla.
"A teď vstaň," řekl a Sinari se po jeho slovech zvedla z kleku. Udělala to však až příliš rychle, až se jí zatočila hlava. Slepě před sebe natáhla ruku v naději, že se zachytí okraje stolu. Místo toho se však její ruka setkala s jeho. Mladík ji zachytil a přidržel na nohou, dokud se nevzpamatovala. Byly u sebe tak blízko, že když jí zmizely mžitky před očima, ztratil se její pohled okamžitě v jeho hlubokých, temně sametových očích. Cítila jeho parfém v tónech santalového dřeva a ambry, který jí naplňoval hlavu. Jedině jeho přísný výraz ve tváři ji nedovolil nechat se ovládnout pocity, které se v ní vzedmuly. Udělala krok dozadu. Nejraději by se mu vytrhla a utekla pryč, ale mladík ji držel pevně.
"Ne tak rychle," usmál se nad jejím pokusem a přitáhl dívku jednou rukou nazpět k sobě. "Oba víme, že jen slova nic neznamenají. Nemůžeš čekat, že ti budu slepě věřit a nechám tě jít. Tohle místo nikdo jiný nezná. Víš toho víc, než bys měla. Jestliže ti mám tentokrát nechat paměť, chci pojistku. Pojistku toho, že sotva vyjdeš ze dveří, tohle naše tajemství neprozradíš všem a mě nezradíš."
Dívka zalapala po dechu. "Tentokrát? Po-Pojistku?"
"Přísahej," zopakoval suše mladík a sevřel ji ještě pevněji. Hůlkou v druhé ruce ji pak lehce odhrnul vlasy z čela a pomalu sjížděl jejím okrajem dál po spánku a tváři, s ledabylou elegancí a přesto tak výhružně.
Zrychleně se nadechla a v mysli se jí vynořily kapitoly z učebnic, kde psali o neporušitelném slibu. Jestli ho teď a tady složí, už nikdy to nebude moci změnit.
"Tak tedy? Myslela jsi to opravdu vážně, nebo to byla jen planá slova?" ušklíbl se mladík a dál zkoumavě sledoval, jak se dívka zachová.
"Chceš, abych složila neporušitelný slib," odvětila a vytáhla pomalu zpoza hábitu hůlku. Viděla, jak Tom opatrně sleduje každý její pohyb a stále ji pevně držel za druhou ruku.
"Myslím ale, že neporušitelný slib by nevystihoval to, co si přeješ. Musel by totiž být oboustranný. Jenže tady jsem to jenom já, kdo musí na něco přísahat," pronesla smířeně a se zvláštním smutným úsměvem, ve kterém se odrážela něha, zoufalství, oddanost i pochopení. Tom pustil její ruku, poodstoupil o pár kroků dozadu a sledoval, co se chystá udělat. Sinari si vyrhnula rukáv na levé ruce až k lokti a namířila svou hůlku na odhalenou bílou kůži. Zvedla zrak od svého předloktí a její rozjitřené oči se setkali s jeho chladným, přesto však zaujatým, pohledem.
"Přísahám, že já, Sinari Sowia, budu od této chvíle až do konce svých dnů navždy následovat svého pána, Toma Riddle, budu plnit jeho přání a nikdy jej nezradím. Na důkaz toho přijímám toto znamení, které je důkazem složeného slibu věrnosti," pronesla dívka nahlas, pak poklepala hůlkou na svou levou ruku, následně s hůlkou opsala oblouk nad hlavou a při téměř neslyšném zamumlání zaklínadla z hůlky vytryskl nejprve bílý, později modrý a pak zelený pramen, které zakroužily místností, otřely se o Toma a Sinari a pak společně zamířily na místo, kam hůlka naposledy dopadla - zpět na dívčino odhalené předloktí. Tam se všechny tři prameny zaryly pod kůži, což vyvolalo nečekaně prudkou a ostrou bolest. Dívka se snažila kouzlo ustát, ale cítila, jak její mysl slábne a její oči se zastírají mlhou. Ještě matně spatřila, jak se prameny na její ruce zmítají a postupně tmavnou, až vytvoří téměř jednotnou malbu - orla propojeného s hadem v podivné, dlouhé smyčce…
