Tvář za zrcadlem - 2. kapitola
Fanfikce na pokračování propojující svět Fantoma Opery se světem Harryho Pottera z pera madam Siny de Sorrow.
Dříve, než mohla dopadnout na podlahu, ji zachytily paže neznámého muže. Jeho náruč byla pevná, a když se nad ni naklonil, spatřila jen tvář v masce a kápi. Hnědé, pronikavé oči byly to jediné, co z jeho obličeje viděla. Měla pocit, jako by je už někde viděla, ale nedokázala si vzpomenout kde. Dívka byla tak v šoku, že se nezmohla ani na slovo. Mladík ji pevně držel v náručí, zvedl ji a odnesl na nedalekou pohovku, kde ji opatrně položil. Pak zpoza hábitu vytáhl hůlku a jemným švihnutím rozsvítil svícny, které do místnosti dodaly teplý nádech, avšak stále zachovaly převažující šero komnaty. Druhým mávnutím hůlky pak do vzduchu pozvedl karafu, ze které nalil dvě sklenice. Jednu pak přivolal k sobě, druhou k dívce a čekal, jestli ji přijme. Dívka byla stále v šoku, ale stačilo jen rozevřít dlaň a nádherně broušená sklenice ji zapadla do dlaně. Sevřela ji a napila se. Snad aby získala čas… nebo aby se přesvědčila, jestli je tohle všechno skutečné, nebo se jí to jenom zdá.
Když muž stojící naproti ní viděl, že se napila, napil se též a poklidně usedl na židli naproti ní. Dlouho se pozorovali navzájem, jakoby tohle setkání bylo stejné překvapení pro ně pro oba. Až po několika minutách muž promluvil.
“Vidím, že tohle setkání je stejná záhada pro mě, jako i pro tebe. Komnata nejvyšší potřeby se vždy otevírá pro ty, kteří ji potřebují a měla by vypadat přesně podle potřeb daného člověka… A takhle… tahle komnata je moje… Je stvořena podle mých představ a opravdu nechápu, jak ses do ní mohla dostat…” Jeho hlas byl přísný a odměřený s téměř aristokraticky povýšenou dikcí.
“Já… nevím. Jen jsem najednou uviděla dveře, které mě sem zavedly,” odpověděla nejistě dívka.
“Zvláštní,” pohodil hlavou muž s pohledem upřeným na dívku, kterou si prohlížel od hlavy k patě. “Pochopit kouzla Bradavic je očividně nemožné… i pro sebelepší kouzelníky. Mám pocit, že jsem tě už někde viděl… Nejsi ty ta studentka, kterou všichni tak chválí za nejlepší dovednosti v bylinkářství a lektvarech?” Poslední slovo pronesl s lehkým podtónem opovržení.
Dívka se skoro začervenala. Možná to bylo vínem ve skvostné číši, možná tím překvapením, že by snad tenhle tajemný muž o ní někdy slyšel… i když to řekl skoro jako urážku. Hlavou ji prolétla myšlenka, že už ho přece musela někde vidět… že by mezi staršími studenty Zmijozelu? Vsadila by se, že je to určitě jeden z těch oblíbenců, ke kterým všichni vzhlíželi, zatímco ona by si je netroufala ani oslovit, natož s nimi takhle trávit čas o samotě.
“Já… jsem Sinari, z páťáku z Havraspáru.”
“Hm… Sinari z Havraspáru,” skoro se ušklíbl. “Doufám, že jsi v pořádku a neutrpěla jsi ze zdejšího místa nějaký… šok. Dovol, doliju ti ještě skleničku.”
Dřív, než Sinari stihla protestovat, klečel muž vedle místa, kde napůl seděla a napůl ležela na pohovce a podával ji plnou sklenici, na kterou lehce poklepal hůlkou a neslyšně pronesl pár slov.
“Tohle vypij a všechno bude v pořádku.” Pronesl tiše, ale naléhavě. Dívka chtěla namítnout, že už nemá žízeň, ale muž důrazně vtlačil sklenici do její ruky. Přestože byl jeho stisk velmi pevný a důrazný, teplo jeho ruky bylo až děsivě příjemné. Možná dokonce až smrtelně příjemné. Měla pocit, že by podlehla snad čemukoliv, co by jí řekl. Čemukoliv, co by jen chtěl. A i když viděla, jak na sklenici poklepal hůlkou a viděla, jak se jeho ústa pohnuly v neslyšných slovech, přiložila sklenici ke svým rtům. Vkládám svůj život do rukou osudu. Ať už jsem se sem dostala přičiněním čehokoliv, věřím ve vyšší cíl… A i kdybych měla v téhle chvíli zemřít, dám celý svůj život za to, abych mohla mít navždy jeho oči ve své paměti a svém srdci… A s posledním pohledem do jeho očí vypila celý obsah sklenice.
Pak se před ní celý svět začal rozmazávat. Cítila, jak ji mladík bere do náruče a odnáší pryč. Pomalu usínala a poslední, co pocítila, bylo teplo jeho náruče, ve kterém poklidně upadla do bezesného spánku. Když muž stojící naproti ní viděl, že se napila, napil se též a poklidně usedl na židli naproti ní. Dlouho se pozorovali navzájem, jakoby tohle setkání bylo stejné překvapení pro ně pro oba. Až po několika minutách muž promluvil.
“Vidím, že tohle setkání je stejná záhada pro mě, jako i pro tebe. Komnata nejvyšší potřeby se vždy otevírá pro ty, kteří ji potřebují a měla by vypadat přesně podle potřeb daného člověka… A takhle… tahle komnata je moje… Je stvořena podle mých představ a opravdu nechápu, jak ses do ní mohla dostat…” Jeho hlas byl přísný a odměřený s téměř aristokraticky povýšenou dikcí.
“Já… nevím. Jen jsem najednou uviděla dveře, které mě sem zavedly,” odpověděla nejistě dívka.
“Zvláštní,” pohodil hlavou muž s pohledem upřeným na dívku, kterou si prohlížel od hlavy k patě. “Pochopit kouzla Bradavic je očividně nemožné… i pro sebelepší kouzelníky. Mám pocit, že jsem tě už někde viděl… Nejsi ty ta studentka, kterou všichni tak chválí za nejlepší dovednosti v bylinkářství a lektvarech?” Poslední slovo pronesl s lehkým podtónem opovržení.
Dívka se skoro začervenala. Možná to bylo vínem ve skvostné číši, možná tím překvapením, že by snad tenhle tajemný muž o ní někdy slyšel… i když to řekl skoro jako urážku. Hlavou ji prolétla myšlenka, že už ho přece musela někde vidět… že by mezi staršími studenty Zmijozelu? Vsadila by se, že je to určitě jeden z těch oblíbenců, ke kterým všichni vzhlíželi, zatímco ona by si je netroufala ani oslovit, natož s nimi takhle trávit čas o samotě.
“Já… jsem Sinari, z páťáku z Havraspáru.”
“Hm… Sinari z Havraspáru,” skoro se ušklíbl. “Doufám, že jsi v pořádku a neutrpěla jsi ze zdejšího místa nějaký… šok. Dovol, doliju ti ještě skleničku.”
Dřív, než Sinari stihla protestovat, klečel muž vedle místa, kde napůl seděla a napůl ležela na pohovce a podával ji plnou sklenici, na kterou lehce poklepal hůlkou a neslyšně pronesl pár slov.
“Tohle vypij a všechno bude v pořádku.” Pronesl tiše, ale naléhavě. Dívka chtěla namítnout, že už nemá žízeň, ale muž důrazně vtlačil sklenici do její ruky. Přestože byl jeho stisk velmi pevný a důrazný, teplo jeho ruky bylo až děsivě příjemné. Možná dokonce až smrtelně příjemné. Měla pocit, že by podlehla snad čemukoliv, co by jí řekl. Čemukoliv, co by jen chtěl. A i když viděla, jak na sklenici poklepal hůlkou a viděla, jak se jeho ústa pohnuly v neslyšných slovech, přiložila sklenici ke svým rtům. Vkládám svůj život do rukou osudu. Ať už jsem se sem dostala přičiněním čehokoliv, věřím ve vyšší cíl… A i kdybych měla v téhle chvíli zemřít, dám celý svůj život za to, abych mohla mít navždy jeho oči ve své paměti a svém srdci… A s posledním pohledem do jeho očí vypila celý obsah sklenice.
Pak se před ní celý svět začal rozmazávat. Cítila, jak ji mladík bere do náruče a odnáší pryč. Pomalu usínala a poslední, co pocítila, bylo teplo jeho náruče, ve kterém poklidně upadla do bezesného spánku.
