Tajemství zimního slunovratu

Fanficke o Jonu Snowovi a Samwellovi Tarlym ze světa Hry o trůny od naší Rogeriny R. Maylor.

Stíny mužů se mihotaly kolem tančících plamenů ohně. Muži se smáli a zpívali oplzlé písně, některé dokonce o bozích, ve které věřili, nebo spíš o těch, kterým se vysmívali.

Sam narozdíl od nich nemínil zesměšňovat nikoho, proto se do sváteční zábavy nezapojil. Hladil v husté srsti bílého zlovlka, který patřil jeho nejlepšímu příteli. Občas to ale vypadalo, že má Duch raději jeho. Nevadilo mu to. Na začátku se bál jeho ostrých zubů a rudých očí, už mu ale nenaháněly hrůzu.

Jon se k němu připojil o chvíli později. Sedl si po druhém boku zvířete a rovněž, bez přemýšlení, zabořil ruku do sněhově bílých chlupů. Byla tak blízko Samově, že kdyby se jen odvážil, mohli by se dotknout.

"Nebavíš se?" zeptal se namísto toho.

"Možná jsou to mí bratři," odpověděl Starkův syn, "ale jejich názor na zábavu nesdílím. Jsem rád, že ani ty ses nepřidal."

Upřel pohled do Samwellových očí, až chlapci zčervenaly tváře. Statečně však vytrval a nepodíval se jinam.

"Neznamená to, že neslavím zimní slunovrat, jen… asi nemusím mít všechno."

Nelhal, nestál o halekání a popíjení alkoholu s lidmi, kterým na něm v bezpečí na správné straně Zdi nezáleží. Nebyla ale pravda, že by nestál o víc, než mohl mít.

Jon se usmál.

"Co pro tebe znamenají oslavy zimního slunovratu?" zeptal se, v hlase mu zněla upřímná zvědavost.

Neodpověděl okamžitě. Chvíli přemýšlel. Nikdy dřív jej neslavil a ani nemohl. Byl stejně jako Jon dítětem zimy, ale oba se narodili až dlouho po oslavách. Pro oba to bylo nové a nepoznané.

"Na chvíli se zastavit," zauvažoval nahlas. "Vzpomenout si na lidi, na kterých ti záleží, obejmout je, dát jim dárek, abys jim udělal radost, ne proto, abys čekal něco na oplátku. Protože jejich úsměv je ten největší dar, co můžeš dostat."

Sledoval při těch slovech jeho tvář. Znal Jona natolik dobře, aby mu bylo jasné, že právě to, co řekl, ho přiměje k jednomu takovému úsměvu. Bastard si ho vážil právě takového, jakým je, což bylo víc, než mohl říct o vlastní rodině.

Nezklamal. Sledoval, jak se koutky jeho rtů lehce zvedají. Jak klopí oči ke zlovlkovi, kterého drbe za krkem.

"Když mluvíš o dárcích, jeden pro tebe mám. Není asi nic moc, ale snažil jsem se."

Sam překvapeně zamrkal. Svůj vlastní dárek, který pro něj měl, skrýval v kapse svých kožených kalhot. Zatim neměl pocit, že nastal správný moment, aby mu ho dal.

"Jaký?" zeptal se nejistě. Nečekal, že by od někoho dostal dárek.

Jon z pod kabátu vyndal knihu a podal mu ji. Byla špatně svázaná a Sam věděl, že její hřbet bude muset opravit, pokud chce, aby mu vydržela. Pořád ale ničemu nerozuměl. Otevřel ji a v údivu shledal, že její listy jsou prázdné.

"Lord Mormont mi s ní pomohl. Říkal, že knihvazačství rozumí asi tolik, co já, ale že dva jsou víc než jeden."

"Vázal jsi ji sám?" Samwell překvapeně vydechl.

"Pořád jsi obklopený všemi těmi úžasnými knihami, kterým tak málo rozumím. Říkal jsem si, že jednoho dne možná budeš chtít napsat i svůj vlastní příběh."

Než stihl poděkovat, Pyp, natolik opilý medovinou, že se stěží držel na nohou, zakopl a málem upadl do ohniště. Úkrokem, kterým vyrovnal svůj pád, šlápl na hořící větev, která praskla, a jiskra doletěla do sněhu sotva centimetr od Jonovy nohy, kde zasyčela a v mžiku vyhasla.

Duch přesto zavrčel a naježil se.

"Radši bych ji měl jít uklidit," řekl Sam. "Než shoří."

"Doprovodím tě," nabídnul se Jon a vstal. "Nechci být u toho, až tenhle večer skončí zraněním."

Přikývl. Byl rád. Svůj dárek považoval za příliš osobní, než aby mu ho dal přede všemi, ačkoliv věděl, že jim nikdo nevěnoval zvláštní pozornost.

K jeho komůrce došli v podstatě mlčky. Na aktivní hovor byla moc velká zima, kterou pocítili, jakmile se trochu vzdálili od ohně. Otevřel dveře a vešel. Jon s Duchem jej následovali.

"Měl bych ti předat svůj dárek," řekl Sam poněkud váhavě.

"Máš pro mě nějaký?" Jon zněl upřímně, jako by skutečně čekal, že na něj jeho přítel zapomene.

Nejistě vytáhl z kapsy kožený náramek s kovovým zdobením - vlčí hlavou.

"Nikomu jsem to neřekl. Doma jsem se tajně učil kovařině. Nic praktického vyrobit nedokážu, meč bych nikdy neměl rovný a ostrý, ale nevyužitelné drobnosti…"

"Ty ti jdou," vydechl překvapeně Jon Sníh, když si náramek přebíral. "Je dokonalý. Děkuji ti, Same!"

Oči chlapci zářily a široce se usmíval, když zvedl oči od dárku a pohleděl na jeho tvůrce.

"Nikomu to neříkej," usmál se. "Každý by měl mít nějaké tajemství."

"Když o tom vím, není to jen tvé tajemství," podotkl Jon, ale nepřestal se usmívat.

"Ty jsi moje tajemství," zašeptal Sam s pousmáním.

Přistoupil blíž, než mohl ztrát poslední zbytky odvahy, a bez dalších slov pomohl Jonovi náramek zavázat na zápěstí.

"Myslím, že ti nerozumím," řekl Jon váhavě. "Jak bych mohl být tajemstvím?"

Samwell si neuvědomil, že ta slova řekl nahlas. Rozklepaly se mu ruce, když k jeho uším ta otázka dolehla.

"Zapomeň na to," řekl rychle.

Jon nebyl rychlý. Jemně položil svoji dlaň na hřbet ruky svého přítele a beze strachu z neznáma se na něj zadíval.

"Líbí se mi to," přiznal. "Jen tomu nerozumím."

"Nemusíš," odvětil Sam.

Sledoval jejich ruce, snažil se najít odvahu nevyvléct se mu. Nechtěl to udělat. Ale srdce mu bušilo a bylo tolik věcí, které chtěl udělat, chtěl tak moc, že by div neplakal, a přece nemohl.

"Je pozdě," zašeptal konečně. "Nerad bych tě zdržoval."

"Same," hlesl Jon. Nevěřil jeho slovům o nic víc, než on sám. "Nikdy mě nezdržuješ. S kým lepším trávit zimní slunovrat, než s tebou?"

"Než s tebou," přitakal téměř neslyšně.

"Než s tebou," zopakoval Jon a naklonil se k němu.

Sam se polekal, když si uvědomil, že on to věděl. Od začátku, nebo minimálně poslední dobou, věděl. Přesto ho následoval až sem. Přesto nikomu nic neřekl a nijak ho nezesměšnil. Nijak neprozradil.

"Prosím, Jone," zažadonil.

Nedokázal překonat svoji zdrženlivost. A tolik potřeboval, aby to někdo z nich dovedl. Prosím.

Neusmál se, nezamračil, neodtáhl se. S výrazem tolik nečitelným, snad aby dostál tajemství, se k němu přiblížil až na dosah. Něžně stiskl prsty Samovu bradu a přiměl ho tak nesklonit se, kdyby to snad měl v plánu. Pak se rty dotkl jeho a splnil mu přání, které s ním tiše sdílel.

"Ach," vzdychl mu Sam do rtů, a přece se s náhlým uvědoměním odtáhl.

"Co nám udělají, když na to přijdou?" zeptal se.

"Každý má právo mít své tajemství."