Smrt Božího daru

Bolelo to. Tak moc, že i kdyby chtěl, nemohl by ani křičet. Nekřičel.

Netrýznil ho strach z toho, co přijde, ani ze smrti. Tu vítal. Byla mu vysvobozením.

To, co bolelo, byli lidé kolem něj. Jejich pohledy, jejich slova a hlavně nenávist, kterou cítil. Vnímal ji více než kdokoliv jiný. Lidé řeknou "cítil jsem na sobě jejich pohled" nebo "cítil jsem jejich strach", ale není to přesné, dostatečné v porovnání s tím, co cítil on, když seděl na tom křesle.

Podíval se na muže stojícího vedle něj. Na muže, jenž plakal. A kývl hlavou jako pokaždé.

Dolů, nahoru a uprostřed.