Nesnesitelná lehkost žití Petunie Dursleyové - 1. Kapitola

Neseme vám první kapitolu fanfikce ze světa Harryho Pottera o Petunii Dursleyové od naší Olivii Wines.

Petunie se probudí pět minut před tím, než ji v pět třicet zazvoní budík. Nejdřív si říká, že by ještě mohla na chvíli zavřít oči a užít si posledních pět minut odpočinku, ale pak si vzpomene, co je za den a kolik jí čeká práce. Je patnáctého července, kluci mají dneska oslavu zestaršenin. Udělá se jí skoro mdlo, když si zkusí spočítat, kolik přesčasů za poslední dva měsíce odpracovala, aby to všechno klaplo.

Pomalu vyleze z rozehřáté postele, převleče se a vyrazí do kuchyně, kde postaví vodu na čaj a kávu. Dříve nechápala lidi, co bez kávy nedokážou začít svůj den, ale teď by se svému já před tou událostí asi jenom ošklivě vysmála. Zároveň té naivní ženské, co netušila, co v té době má, neskutečně závidí.

Slyší, jak se z pokoje Dudleyho a Harryho ozve pronikavé naříkání budíku. "Měla jsem vstát dřív a nachystat jim slavnostní snídani," pomyslí si a zahryže v ní ošklivá výčitka. Teď už je pozdě na to, je překvapit – Harry tady bude za pět minut (jak zná Dudleyho, tak ten budíček ještě pětkrát posune).

I tak se ale zvedne a začne chystat slaninu a vejce. Její odhad byl naprosto správný, slanina ještě ani nezačala pořádně syčet, a Harry už rozespale mžourá po kuchyni.

"Dobré ráno, Harry. Krásné zestaršeniny, zlato," odváží se na chvíli vzdálit od horké pánve a obejme svého synovce.

"Dobré, rán-zííííív-o," odpoví Harry se zívnutím.

"Snídaně bude za chvilku, skoč si zatím do koupelny. Znáš Dudleyho, ten, jak se tam dostane první…" zasměje se.

Harry jenom kývne hlavou a vyrazí směrem ke koupelně. Petunie se vrátí ke smažení. Náhle jí dojde, že zapomněla zalít čaje a kávu.

V duchu jí ujede nadávka, o které by dříve tvrdila, že ji nezná a v životě neslyšela. Poslední dobou se jí myšlenky v hlavě honí, jak včelí roj – a stejně tak bodají. V životě se ničeho neděsila tolik, jako jedenáctých narozenin svých kluků.

Dvacátého třetího června se jí trochu ulevilo. Dudley dovršil svůj jedenáctý rok života a díkybohu – nic se nestalo. Jediná špatná věc, která se na Dudleyho narozeniny stala, se odehrála před osmi lety a byla to ta nejhorší událost jejího života.

Jako dneska si pamatuje plány, které měl její manžel nachystané pro Dudleyho na jeho třetí narozeniny. Chtěl mu udělat radost a vzít ho do nové moderní herny, kde si rodiče musí pro své děti dělat rezervaci dva týdny dopředu, a pak ho vzít do přidruženého hračkářství, ať si vybere, co hrdlo ráčí! Stejně si pamatuje i jeho palčivý vztek, když se ukázalo, že i přes veškerou snahu Dudley chytil od Harryho plané neštovice. Dudley, rudý od pláče i od stále hojněji naskakujících pupínků, mohl jedině do postele. S ohromným studem si vybavuje i svůj vztek a to, jak Harrymu za trest sebrala jeho oblíbeného plyšáka a hodila ho do koše.

Petunie je první, kdo uzná, že její muž byl vztekloun. Zároveň ale vždy uměl skvěle vyřešit každou situaci. Když vycítil, že jeho žena je na pokraji zoufalého pláče, jak ze zklamání, tak z únavy z péče o dvě nemocné děti, uklidnil se, políbil ji na čelo a řekl, že jejich Dudleymu nikdo narozeniny kazit nebude, že on to zařídí. Nikdy nezapomene na to, jak nastupoval do svého auta, a ještě jí vesele zamával, aby ji rozveselil. Bylo to naposledy, co svého muže viděla naživu… "Doprdele, jak já nenávidím, zatracený pitomý nezodpovědný řidiče!" ozve se jí v hlavě ozvěna milionkrát opakované věty, jako mantry, s kterou usíná i se probouzí.

Petunii z přemýšlení probudí ošklivý pach připalující se slaniny. Rychle se vzpamatuje a sundá slaninu z pánve – snad to klukům bude chutnat i tak. Míchaná vejce jsou už otázkou chviličky. Stihne to tak akorát, ve dveřích se objevuje už převlečený Dudley a míří rovnou k nim.

"Krásné zestaršeniny, miláčku," pošeptá mu při obejmutí do ucha a pocuchá mu blonďaté vlasy.

K duchu se trochu cynicky usměje. Co jiného jí vlastně zbylo, než si vymyslet nějaký kompromis? Měla doma dvě tříleté děti, co mají narozeniny necelý měsíc po sobě, a oběma na jejich narozeniny zemřeli rodiče. Vlastně to bylo sobecké rozhodnutí, děti by to zvládly, to ona v sobě nenašla sílu oslavovat v tyto dny.

Do Harryho pravých narozenin zbývá ještě šestnáct dnů. Šestnáct dnů, kdy bude jako na trní a modlit se, aby se vůbec nic nestalo, aby všechno zůstalo tak, jak to je právě teď. Nedokáže si představit, že by měla ztratit ještě někoho.

V tom se vrátil Harry z koupelny a obdařil nachystanou snídani širokým úsměvem.

"Teto, to vypadá super! Mám hlad jako vlk!"

"Harry, opovaž se mi sníst moji slaninu!" ozve se rychle Dudley a vrhá se ke stolu ještě před Harrym.

"Jak se mi u toho budete hádat, tak si rozmyslím to odpolední překvapení," pohrozí Petunie, i když ví, že jenom blafuje. Kluci to ví taky, a tak se na ni jenom zakření.

Petunie si vezme svoji kávu a v ten jeden ranní okamžik se cítí naprosto smířená se svým životem. Vyšle k nebesům tichou modlitbu, ať je jejich malý mikrovesmír uchráněný od všeho zlého.