Nečekaná pomoc

Příběh ze světa Harryho Pottera na téma Poberti a Severus Snape od naší Rogeriny R. Maylor.

Zahrada se ponořila do soumraku. Dnes pršelo. Vzduch byl pořád ještě vlhký. Když se Severus nadechl, cítil, jak je nasládlý jarem. Sklízel si své knihy do brašny. Rád se učil na čerstvém vzduchu. Měl pocit, že venku mu vědomosti snáze proudily do hlavy.

Nevšiml si, že se k němu blížili. Ne včas.

"Hej, Srabusi!" zahalekal na něj vyhublý chlapec s neposednými černými vlasy a s brýlemi, které přišly Severusovi směšné a nevkusné.

Jeho přátelé, nebo alespoň většina z nich, se rozesmáli.

"Podívej, jak se tváří!" smál se Sirius Black. "A jak vypadá!"

"Vypadá jako ubožák," přitakal Peter Pettigrew uznale.

Remus Lupin se uchechtl, ale nijak si nepřisadil. Nezáleželo na tom, zda by něco řekl. Severusovi přišli všichni čtyři chlapci stejně odporní. Ačkoliv jeden z nich byl vlkodlak, druhý pes, další jelen a poslední krysa, v jeho očích byli všichni červy. Zašlápl by každého z nich, mít na ně dost velkou botu.

Nechtěl se s nimi hádat. Ani je provokovat. Unaveně si povzdechl, přehodil si popruh brašny přes rameno a rozešel se směrem k hradu. Oni ho však rychle doběhli a James Potter mu neomaleně strhl brašnu z ramene.

"Prohledáme tě," navrhl vesele. "Třeba najdeme další vyznání lásky pro Evansovou! Když budeš poslušný zmijozelský, možná jí ho i předám!"

Severus zavřel na moment oči a nadechl se, aby se uklidnil. Lily by nechtěla, aby ztropil scénu. Vzdycky ho žádala, aby nebyl zlý. Ona mu věřila.

Od té doby, co ale našli jeho dopis, který jí schoval do učebnice, bylo chování nebelvírské slavné čtveřice vůči Severusovi Snapeovi nesnesitelné.

Nebyl to milostný dopis, ale stačil k tomu, aby ho Sirius přečetl ve společenské místnosti přede všemi. Později mu to vyprávěla, a to, že stála na jeho straně, bylo to jediné, co jej uklidňovalo.

Vysypaly jeho knihy na blátivou zem, se smíchem na ně dupali a lámaly jim desky. Ničili všechno, co bylo cenné, drahé, co měl rád. Stejně jako ničili jeho přátelství s Lily. Potter dokázal bez mrknutí oka zničit všechno.

"Nechte mě být!" vykřikl Severus.

Věděl, že by to měl snášet mlčky, ale už to nemohl vydržet.

"Nebo co?" ušklíbl se Peter. "Co s tím uděláš, Srabusi?"

Když Severus sáhl po hůlce, Červíček zbledl a udělal krok vzad. Snape byl nejlepší kouzelník z ročníku. A všichni čtyři chlapci to věděli.

"Hůlku! Seberte mu hůlku!" vykřikl Potter a Black hůlku vytrhl z bledé ruky dřív, než se vysoký hoch stihl vzpamatovat.

Přitlačili ho ke stromu a James vykřikl, se Severusovou hůlkou v ruce, kouzlo Petrificus Totalus. Nedovolili mu spadnout na zem, Sirius ho přitiskl ke stromu a drze se ho dotýkal, zatímco se pobaveně usmíval, nadšený ze své zjevné nadvlády.

Nesnášel ten pocit. Nenáviděl, že vnímá, cítí a slyší všechno, ale nemůže nic dělat. Black mu vyplazeným jazykem přejel přes tvář, jako by hrál nějakou zvrácenou hru, a Peter se uchechtával.

"Chutná tak slizce, jak vypadá?" vysmíval se, ale neměl odvahu udělat to samé.

"Jsi sladkej," zavrněl Severusovi Black do ucha. "Začínám chápat, proč je na tebe Evansová tak vysazená."

"Siriusi," hlesl Remus Lupin se zavrtěním hlavy.

Nikdo ho ale neposlouchal.

James odhodil hůlku, přistoupil a kopl Snapea do ztuhlého břicha. To už se přidal i Peter. Pochopil, že chlapec se nemůže hýbat a nikdo mu ránu nevrátí.

Lupin se ke svým třem přátelům nepřidal.

"Jamesi!" vykřikl, tentokrát hlasitěji.

Hoši na okamžik přestali s bitím a ohlédli se na něj.

"Nekaž zábavu, Reme. O nic nejde."

"Poslouchej mě, Pottere!" procedil mezi zuby, přistoupil blíž a pevně ho chytil za rameno. "Přeháníte to, už to není sranda! Myslíš, že se ho madam Pomfreyová nezeptá, kdo ho tak zřídil, když mu něco uděláte?"

"Remus má pravdu," zamumlal zbledlý Pettigrew. "Co když bude mít vnitřní krvácení, umře nebo…"

Sirius protočil oči.

"Dramatizuješ, Červíčku," ušklíbl se, ale i on krvácejícího Snapea, který se pomalu začal rozhýbávat, pustil.

"Fajn," připustil nakonec James. "Ale omlouvat se nebudu."

"To bych si po tobě netroufal chtít," odfrkl si Remus.

Severus měl pocit, že to nebyla pravda. Ačkoliv neměl Lupina o nic raději než ostatní, byl si jistý, že chování svých přátel mnohdy neschvaluje. Možná by i pomyslel na to, že by mu měl poděkovat, ale příliš ho zaměstnávalo břicho, které měl v bolestné křeči. Ústa se mu plnila krví a zvratky. Konečně je, zatuhlá, otevřel a začal se dávit.

Když to ostatní uviděli, zděšeně ustoupili stranou. Tři chlapci si konečně uvědomili pravdu v Remusových slovech. Severus krvácel. Jak tvrdě ho kopali? Nebránil se, nekřičel, neplakal, protože nemohl, ne protože necítil bolest. Zděšení ze skutečnosti, že opravdu překročili hranici, se dali na útěk.

Remus Lupin s povzdechem poklekl ke zmijozelskému chlapci a položil mu dlaň na záda. Dokonce ho v utišujícím gestu pohladil.

"Co chceš, vlkodlaku?" zavrčel Severus, aniž by se na něj podíval.

Kdyby to udělal, viděl by, jak se na okamžik výraz v Remově tváři změnil. Neztvrdl, nebyl plný vzteku, jen bolesti. Jiné a přece stejné, která nyní trápila mladého Snapea. Nedokázal přijít na jediný důvod, proč by tu jeden z nich zůstával. Leda, že by ho chtěl dorazit, stranou od ostatních. On mu však vtiskl do ruky jeho hůlku, kterou předtím, nepotřebnou, Sirius odhodil. Severus si ani nevšiml, že ji Remus našel. Ale popravdě, nevěnoval mu žádnou přílišnou pozornost.

"Mrzí mě, co ti udělali," zašeptal poslední z Pobertů, zatímco kapesníkem začal otírat krev a zvratky z jeho úst.

Neměl sílu se bránit. Oči se mu přivíraly, s jeho zraněními si ho braly mdloby, jež ho měly osvobodit z jeho trápení. Remus si jeho stav uvědomoval. Nepřestával o něj pečovat. Přitáhl si ho do náruče, tma je již pomalu, milosrdně pohltila, ale jeho zostřené smysly mu pomáhaly vidět pohodlně i v noci. Stačil bledý svit hvězd, aby si jeho oči bez problémů navykly temnotě. Kvůli nutnosti ošetřovat si sám svá úplňková zranění moc dobře věděl, co dělat. Kontroloval, aby omdlelému chlapci nezapadl jazyk, nebo zda nezvracel i po ztrátě vědomí.

Když pro něj udělal vše, co mohl, v náruči ho odnesl na ošetřovnu, kde si vymyslel nevinnou historku, co se Severusovi stalo. Jak se dostal příliš blízko k mlátivé vrbě... To mu znělo jako přesvědčivá výmluva a madam Pomfreyová se tvářila, že plně věří každému jednotlivému slovu. Naštěstí. Remus nevěděl, zda to bylo skutečně tak, nebo zda si na chlapecké šarvátky už prostě zvykla.

On ale pravdu znát nechtěl. Nedokázal si ani představit, co by fakty pro jeho přátele znamenaly, a zaručeně by si trest, pravděpodobně rovnou vyloučení ze školy, slízl s nimi. Měl na ně takový vztek, až se třásl. Byl přesvědčený, že si hned ráno přestěhuje věci do jiné ložnice. Jestli jeho běsnění přežijí ve zdraví, už s nimi nebude tak jako tak chtít mít cokoliv společného.

Co chceš, vlkodlaku? zazněla mu v hlavě otázka, na kterou nestihl odpovědět.

Pomoct, řekl by.

Pomoct? zasyčel by Snape, tím si byl Remus jistý. Už jste pomohli dost.

Věř mi. Vím, jaké to je, být sám.