Na přání aneb jak Poberti ke slávě přišli

Fanfikce “Na přání aneb…” je soubor příběhů, kde si žadatel domluví s autorkou zadání a ta podle něj kapitolku napíše. Tuto fanfikci pro nás tvoří Charlie Ann Whitaker.

Zadání:

• slova: nejkulaťoulinkatější, televize, mobil, GPS, gymnázium
• postavy: Voldemort, Poberti, Hagrid, Brumbál, Lucius Malfoy
• speciální požadavky: bude to parodie, bude se hrát famfrpál, bude to aspoň trochu napínavé, Poberti zjistí, že Remus je vlkodlak

Byl krásný prosincový den a studenti si užívali vánoční prázdniny.

James se Siri právě seděli v Hagridově hájence, popíjeli horký čaj a ožužlávali tvrdé sušenky.

Hagrid byl štěstím bez sebe, že ho kluci jednou za čas přišli navštívit, a tak nadnesl téma zvířat. Chudáčci zvířátka, musíme je mít rádi.

"Ty, Hagride, co všechno jsi už vlastně odchoval?" ozval se najednou Sirius zvědavě.

"Abych řekl pravdu, tak akromantuli, testrály, pár chimér a tři harpyje. Ale chtěl bych draka. Vopravdickýho. Takovej docela malej by mně stačil," rozesmutnil se poloobr.

"A vlkodlaka bys nechtěl? Ten se dá lehčeji sehnat," uchechtl se James.

"S takovejma věcma se nesranduje. Tohlencto je vážně ošklivý, když se někomu něco takovýho stane," zvážněl Hagrid a podíval se na kluky smutnýma očima. "Když si vzpomenu, jak tu seděl a brečel nad svým životem, chudák kluk." Povzdechl.

Takové prohlášení nemůžete jen tak pronést před třináctiletými zvědavými kluky a očekávat, že nenastane spoušť otázek. A James se Siriusem se rozhodně nenechali zahanbit a jen se vzájemně překřikovali, aby z Hagrida něco vypáčili.

"Do prkýnka, to jste vůbec neměli vědět! Todlencto nikdo neví! Nic neřeknu, už tak toho víte až moc."

"Tak neříkej. My si na to přijdeme sami, viď Siriusi?" mrkl James na svého kámoše.

"To ať vás ani nenapadne!" zhrozil se Hagrid.

"Něco za něco," smlouvali kluci.

Hagrid si je chvíli nesmlouvavě měřil, ale nakonec velmi zdráhavě přikývl.

"Hoši, o tom nikomu ani muk, jasný? Je to děsně tajný. Váš kámoš, Remus, je vlkodlak a je z toho vážně nešťastnej."

Kluci na něho chvíli šokovaně zírali, a pak se rozesmáli.

"Remus a… vlkodlak?"

"To není možný! Určitě teď žertuješ!"

"Když mě nevěříte, zeptejte se Brumbála," pokrčil hajný rameny.

V chatce nastalo tíživé ticho, jen kolečka v hlavách dvou kluků šrotovala na plné obrátky. A rozhodně se nepřestala otáčet ani později večer, když se vraceli do hradu po vyšlapané cestičce ve sněhu.

Až ve vstupní síni si Sirius vzpomněl na svůj slib. Jejich kamarád Petr chytil angínu a vánoční prázdniny trávil na ošetřovně. Kluci se k němu přiřítili nadzvukovou rychlostí, aby stihli návštěvní hodiny před večerkou.

"Čauves!" zahlaholil Sirius. Madam Pomfreyová zvedla od svého stolu pohoršeně hlavu.

James se omluvně zašklebil a společně zamířili k posteli kamaráda.

"Jak jsme slíbili, tak jsme tady a neseme novinky. Ty největší!"

"Ty vado, si představ, že náš Rem je vlkodlak! Se mnou to málem seklo, když sem se to dozvěděl!" vyhrkl Sirius hlasitě. Ale nemůžeme se na něho zlobit, přece jen má v sobě energie víc, než je zdravé.

"Hlasitěji by to už nešlo?" ozval se podrážděně James a obezřetně se rozhlédl kolem. Byl připraven každého nežádoucího posluchače zaklít do zapomnění. Naštěstí ošetřovna zela prázdnotou.

"Sorry, to samo! Co ty na to, Péťo?"

"No... Ale on nekouše!" vydechl pobledlý Petr.

"Studenti ven! Za deset minut bude večerka a vy máte být v posteli," přerušil je rázný hlas ošetřovatelky. Zklamaně pokrčili rameny.

Načež Sirius popadl Petrovu ruku a začal odříkávat: "Náš nejkulaťoulinkatější Peťánku, my ti ze srdce přejeme, ať se brzo uzdravíš a nesníš Pomfreyce zásoby!" rozesmál se a aby na sebe nenechal dopadnout polštář, který jeho směrem už jistě letěl, dal se na úprk z ošetřovny. James mu byl v patách. Ale jestli myslíte, že se opravdu vydali do postelí, to ještě kluky dobře neznáte. Zkoumání hradu je přeci zajímavější. I když se do půlhodiny úplně ztratíte v temných zákoutích hradu.

"Ty, Jamesi," ozval se šeptem Sirius. "Máš ponětí, kde to vlastně jsme?"

"Sakra, to by chtělo GPSku."

Než stačil Sirius cokoliv odpovědět, zpoza rohu se vynořil tiše jako stín Lucius Malfoy.

"Ale, podívejme. Lvíčata sama venku a takhle pozdě. To se nahlásí profesorce," ušklíbl se zmijozelský prefekt, vytáhl bloček a už se jal, že by si něco i zapsal.

"Oh, sklapni!" vyštěkl podrážděně Sirius.

"Ty mi nebudeš nic přikazovat, já jsem tady prefekt!" zasyčel Malfoy a div, že si nedupl.

"Bože," protočil oči James. "Z tebe doma musejí mít radost."

"Taky, že mají."

"A že jsi debil jim nevadí?" dodal Sirius.

"Cos to řek?!" zalapal po dechu.

"Čistokrevní špatně slyší?" oplatil mu Sirius.

"No tak, uklidněte se děti. Nechcete přece, abych musel zakročit," ozval se Brumbálův hlas odněkud zezadu. Všichni se jako na povel otočili. Za nimi stál ředitel v celé své kráse, v srdíčkovém županu a blbě se na ně tlemil.

"V telce mi běží můj oblíbený seriál a vy tady tak vyvádíte. To by nešlo."

Z jedné z mnoha kapes vytáhl červený mobil a s důležitým výrazem ve tváři vytočil číslo. Túúút, túúúút, túúúút.

"Ano?" ozval se rozespalý hlas ze sluchátka.

"Dobrý večer Minervo, mohla byste na chviličku přijít do chodby E-1536? Byl bych vám velmi vděčný," odpověděl ředitel s úsměvem. V aparátu to zaprskalo a hovor byl ukončen. Ovšem nemuseli čekat dlouho.

"Myslela jsem, že o takhle nevhodně pozdních hovorech jsme si už něco řekli, Albusi," vrtěla nesouhlasně hlavou, než pohlédla na tři mladistvé.

"Profesorko McGonagalová, byla byste tak laskavá a vyřídila to tady za mě? Mně totiž v kanclu utíkájí Zoufalky," věnoval své kolegyni veselý úsměv a vypařil se jako pára nad hrncem. Profesorka jen potřásla hlavou.

"Nezajímá mě, co se tady stalo, ale rozpusťte to. Máte školní trest všichni tři."

Otočila se na podpatku a vydala se zpět ke svému kabinetu. Kluci ještě zaslechli něco jako "Pitomí haranti." A "…proč já blbá nevzala tu nabídku na Třineckým gymplu." Pak už bylo ticho. Chvíli se měřili nepřátelskými pohledy, a pak se vydali každý na jinou stranu.

"Ale že nám řekla kudy jít, to ne," postěžoval si Sirius.

O dva dny později

"Veselé Vánoce!" zahlaholil James a vrhl se po hlavě do kopy dárků. Sirius, ještě napůl ve spánku, Jamese věrně napodobil. Jediný Remus už byl nějakou tu hodinu vzhůru, a teď pobaveně sledoval kámoše ze své postele. James vítězně vykřikl a vynořil se z hromady v ruce svírajíc GPS.

"Díky, díky, díky. Ty jseš fakt úžasnej kámoš!" vřískal James, jako kdyby právě zrušili závěrečné zkoušky.

"A teď ty, Reme!" pobídl kamaráda Sirius. Remus si od něj váhavě vzal nevelký balíček. Rozbalil ho a co nevidí? Z balícího papíru na něj koukají očka roztomilého plyšového vlčka.

"Víš, kámo, nějak jsme se doslechli, co jsi zač. Chtěli jsme ti udělat něčím radost, ale nic nás nenapadlo a tohle byl náš jediný, aspoň trochu slušný nápad," vysvětloval James, zatímco Remus nevěřícně koukal z jednoho na druhého.

"Vám to nevadí?" zašeptal ohromeně.

"Ale prosím tě!" mávl rukou Sirius. "Tak se jednou za měsíc proháníš ve vlčím těle, to je toho. Vlastně je to tak trochu cool."

James souhlasně přikyvoval.

"Jasan, že to nevadí, viď, Péťo?"

"Když mě nebudeš kousat...," odpověděl váhavě Petřík. Remusovi dojetím vyhrkly slzy.

"Co jsme řekli špatně?" vyděsil se Sirius.

"Já jen," vzlykl Rem, "… tohle pro mě ještě nikdo neudělal. Většina lidí s křikem uteče."

"Copak sis o nás myslel, že bychom udělali to samé? To doufám ne, protože to bys nás urazil."

"A konec slzení, jde se hrát famfrpál!"

Zahrát si prázdninový famfrpál byla nejoblíbenější aktivita Pobertů. Tak si kluci často říkali. Teď se všichni čtyři proháněli prázdným famfrpálovým hřištěm.

"Tady jsem, přihraj!" zařval Sirius a prosvištěl kolem Remuse. Všichni kluci se moc dobře bavili, a tak si ani nevšimli nově příchozích. Teda spíš dvou lidiček, taktéž na košťatech.

"Můj vážený pane, to jsou oni," stěžoval si Lucius Malfoy Pánovi Zla. "To oni mi věčně ztěžují život. Letos jsem kvůli nim dokonce dostal trest."

"Jasně, jasně," pokýval rozvážně hlavou Voldemort. Ještě chvíli zaujatě sledoval naši čtveřici, a pak se obrátil na zmijozelského poskoka.

"Hodný Lucík, dostaneš nový obojek," ušklíbl se a červená očka mu zářila nedočkavostí. Přece jen každý den se nenajdou taková neviňátka k zabití. Kývl na Lucíka, ať počká a sám se rozletěl za Jamesem. Docela rychle se k němu přibližoval. James byl samozřejmě zabrán do hry, takže si nějakého Pána Zla ani nevšiml. Proč taky, že jo? Voldík a jeho špatný úmysl se rychle přibližovali k nevinnému Jamesovi.

Pět metrů.

Tři metry.

Dva.

Jeden.

Už jen pár centimetrů.

BUM!

Výkřik!

Bezvládné tělo letící nezadržitelně k zemi.

PLESK! BUM!

Lucius slítl z koštěte.

James se zvědavě otočil.

"Co to bylo?!"

"Ále," protáhl ležérně Sirius a potěžkal v ruce pálku. "Volďas se zase dělal zajímavej a chtěl tě oddělat."

"Díkes," ušklíbl se James a přes rameno se zadíval na bezvládné tělo na hřišti. "Ale toho potlouku na něj byla škoda."

Spolu sletěli níž k teď už bývalému pánovi Zla. Kousek od něj klečel Lucius, který nebyl schopen slova a zíral na mrtvé tělo svého mistra.

"No fuj, to je hnus!" ohrnul nos Remus. Petr ze sebe vydal dávivý zvuk a mizel za nejbližší křoví. Najednou Lucík, jako v transu vyskočil, popadl Siria za ramena a začal jím třást, seč mu síly stačili.

"TO JE VŠECHNO!?" zařval. "Já se kvůli němu ponižuju, a ty ho prostě sejmeš potloukem, jako kdyby to byla nějaká dětská hra?"

"Jo, Lucy," ušklíbl se Sirius a vymanil se z jeho držení. "Překvapuje mě, že tě to ani jednou nenapadlo."

James se pobaveně ušklíbl a zvedl své koště.

"Tak… myslíš, že bys teď mohl jít zavolat bystrozory, aby tohle odklidili někam do popelnice?"

Na druhý den se v novinách objevil až příliš velký titulek, aspoň, co se Remova mínění týče.

"Pán Zla poražen. Bradavičtí studenti ukončili válku!" – hlásal Denní Věštec.

"Ti z toho nadělaj," odfrkl si Sirius a složil noviny na stůl. "Stačilo se trefit."