Ledovce lásky
Špetka soli, trocha majoránky, nechat podusit. Zvláštní, kolik věcí se změní za jediný rok. Když jsem se tehdy snažil pro Daniela připravit romantickou večeři při svíčkách, téměř jsem ani neuměl zapnout sporák. Dneska už vím, že ačkoliv ryba smrdí, tak zkažená víc. Co znamená restovat a že řízky nacucané přebytkem oleje můžu nechat okapat na ubrousku. Nedělal jsem řízky. Ne dneska. Radši klasiku, která nám oběma chutná. Boloňská omáčka a špagety mi nezněla jako špatná večeře. Dokonce se mi i v lednici chladilo víno.
Přestože bylo všechno plně pod kontrolou, když v zámku zarachotily klíče a otevřely se dveře v předsíni, stejně ve mně hrklo. Co když něco nebude podle jeho představ? Nebo měl vážně špatný den a veškerá má snaha o krásné oslavení Valentýna přijde vniveč? Mé plány se změní v prach…
"Jsem doma," zašvitořil mi do ucha, protože přišel za mnou a zezadu mě objal.
Neubránil jsem se úsměvu. Tohle vypadá dobře! Pootočil jsem hlavu, abych ho mohl políbit. Tak krásně voněl… Miloval jsem vdechovat vůni cedru z jeho vlasů a on to věděl.
"Jak bylo?" zeptal jsem se.
Dnes měl jednu z těch otravných odpoledních přednášek, které ho většinou na celý den vypnou. Vypadal ale plný energie. Jak moc se asi přemáhal, aby neměl pocit, že by nám pokazil večer?
"Únavně," připustil. "Celou dobu jsem myslel na tebe a těšil se, až budu doma."
"Nezapomněl jsi ale, co máme v plánu, že ne?" Nejspíš jsem zněl trochu zděšeně. Ty lístky do kina na speciální promítání stály až moc peněz na to, abychom je nevyužili.
"Neboj," zasmál se. "Tohle bych ti neudělal. I když mě pořád štve, že mi dáváš víc dárků než já tobě."
"S tím nesouhlasím," odporoval jsem. "Největší dar jsi ty."
"Jsi sladkej," poznamenal.
Otevřeně sice nic nenamítal, ale strčil si do pusy lžíci s omáčkou, uznale pokýval hlavou a šel si natočit vodu do skleničky. V Danielově jazyce tohle znamenalo, že ho o svém názoru nepřesvědčím. Nemínil jsem se s ním hádat. Prostě si s úsměvem na rtech myslel své.
Za chvíli jsme už seděli u stolu a společně jedli. Po douškách jsme popíjeli víno a já se snažil pochopit, jak může někdo vypadat ve světle svíček tak nádherně. Naučím se někdy brát jeho krásu jako samozřejmost?
Po večeři a několika něžných dotecích, kdy jsme si proplétali prsty a vyměnili láskyplné polibky, byl nejvyšší čas začít se zvedat. Kdybychom tak neučinili, neměli bychom šanci dorazit do kina včas. Oba bychom se stejnou lehkostí brzy zapomněli, jaký byl náš původní plán na zbytek večera. A nejspíš bychom nelitovali. Ale nikdo netvrdí, že na co jsme oba mysleli, nemohlo pořád ještě být na programu. Noc je dlouhá!
*
Do kina jsme dorazili s časovou rezervou, která nám dala prostor koupit si občerstvení bez jakéhokoliv stresu.
"Aspoň ten film poprvé uvidím celý," pronesl jako mimochodem, když se zabořil do své poloviny měkké dvojsedačky.
Zaraženě jsem se na něj podíval.
"Děláš si legraci, že jo?"
"Vůbec ne. Titanic mě vždycky tak trochu míjel."
"Co tebe nemíjí," odsekl jsem na oko nabručeně, ale přitom s úsměvem.
Tady a teď, přitulený k němu, s jeho rukou kolem ramen, jsem se nedokázal zlobit, ani kdybych chtěl. Prožíval jsem nekonečný příval štěstí. Mohl jsem jen milovat.
Než mi stihl odpovědět, v sále se setmělo. Přes hlasité reklamy jsme neměli šanci navzájem si rozumět, mlčky jsme tedy sledovali plátno.
Konečně začal film a já se spokojeně zavrtal Danielovi do objetí. Zbožňoval jsem Titanic, mohl bych se na něj dívat denně, a upřímně nechápal, jak ho někdo mohl neznat. Pro mne obsahoval všechno, co by měl mít dobrý snímek. Lásku, drama, tragédii, krásnou hudbu… Jen pak má správné grády!
Chroupali jsme popcorn, dívali se a užívali si krásný večer. Večer, o kterém jsem věřil, že ho dokážu ještě vylepšit. Měl jsem pocit, jako by mě ten osudový předmět pálil v kapse. Už aby ta chvíle nastala, už abych měl tu možnost… Bál jsem se, že se nervozitou zblázním.
*
"Budu hádat," nadhodil jsem po filmu, abych nadlehčil svoji náročnou situaci.
"A co?" zeptal se Dan nechápavě.
"Kdo se ti líbí. Neznám nikoho, komu by se nelíbil nikdo z Titanicu."
"Nikdo se mi nelíbil," odpověděl rozhodně. "Líbíš se mi ty."
Usmál jsem se, ale nesouhlasil.
"Ne. Jsou to herci. Jsou krásní. Někdo z nich se to musí líbit. Klidně mi řekni, že to je Rose. Já tu konkurenci pochopím." Rozesmál se.
"Možná měla pěkný vlasy…" připustil nakonec.
"Věděl jsem to!" udeřil jsem na něj.
Vyšli jsme ven z budovy a já automaticky sáhl po cigaretě. Daniel mě následoval. I tohle se od loňska změnilo. Nikdy nebyl kuřák. Možná na něj opravdu mám špatný vliv.
"Tak jo, teď ty," řekl.
Tázavě jsem nadzvedl obočí.
"Kdo se líbí tobě?" Otevřel jsem pusu, abych něco namítnul, ale on mě zarazil. "Opovaž se říct, že nikdo. Sám jsi povídal, že to nejde. Je to Jack?"
Uchechtl jsem se a odmítavě zavrtěl hlavou.
"Není můj typ."
"Tak ten jeho kamarád… Fabrizio?"
"Ne." Potáhl jsem z cigarety. Na Tommyho nejspíš nepřijde a já mu nechtěl radit.
"Já už vím! Kapitán!" vykřikl radostně, a to i přesto, že mě právě málem zabil, neboť jsem se začal dusit špatně vdechnutým kouřem.
"No jasně," vykuckal jsem ze sebe se slzami v očích. "A to je důvod, proč trávím Valentýna s tebou. Mému dědovi ruplo v zádech."
Rozesmál se a pak mě objal. Tiskli jsme se k sobě, i když jsme se oba smíchy sotva drželi na nohou. Ani když jsme popadli dech, nepouštěl jsem ho. Namísto toho jsem mu do ucha broukal My Heart Will Go On. Zarazil se.
"Lukáši, ne, že bys nezpíval krásně, ale víš, že to není romantická písnička?" Šokovaně jsem se na něj podíval, ale neodtáhl se úplně. Užíval jsem si jeho blízkost.
"Nekecej."
"Nekecám. Vždyť zpívá o tom, že žije dál a on umřel."
"Prosím tě, musíš číst mezi řádky!"
"A ty zas naučit se anglicky. Rozumíš vůbec textu? Celý Titanic mi k romantické představě moc nesedí."
"Vždyť je to klasika! Co je podle tebe za žánr?"
"Historická tragédie! Vždyť tam zemřela spousta lidí!"
"Nekaž mi to," zaúpěl jsem. "Já se tak pečlivě připravoval!"
"Na co?"
Kousl jsem se do rtu a on mi po něm přejel palcem. Jako vždy, ani tentokrát si nemohl pomoct. Protože jsem delší dobu neodpovídal, zopakoval svoji otázku.
"Cos chystal?" vyzvídal. Byl neoblomný.
Zašátral jsem nenápadně v kapse a pak vzal Dana za ruku. Do dlaně jsem mu vtiskl prsten. Doufal jsem, že mu bude sedět a že mi nedá košem.
"Vezmeš si mě?" hlesl jsem. Chtěl jsem se sice zeptat trochu sebevědomějším tónem, ale hlas mě zradil.
Zíral na zlatý kroužek ve své ruce s otevřenými ústy.
"Lukáši…" zašeptal.
Nedělej to, prosil jsem ho v duchu. Neodmítni mě. Prosím, lásko, tohle mi nedělej.
"Ano," odpověděl.
Do očí se mu tlačily slzy, stejně jako mně. Moc často se nedojímal, ale teď jsem ho dostal. Nasadil si prstýnek a pohladil mě po tváři. Usmál se, možná z radosti nebo jen věděl, jak moc potřebuji ujistit a uklidnit.
"Jestli to někdy půjde, jestli to ti blázni nahoře povolí, pak si tě vezmu moc rád."
Políbil mě a v tom polibku byl všechen jeho cit, veškerá láska, kterou jsme k sobě navzájem chovali. A já věděl, že i kdybychom měli zůstat navždy jen snoubenci, budu nejšťastnějším mužem na planetě. I kdyby se kolem nás potopily všechny lodě světa, tu naši žádný ledovec neskolí.